Co o nás napsali

AUDREY JEŠTĚ NEVEČEŘELA

17.10.2009 12:15:40

Brněnský amatérský spolek SUUD (Soubor Unikátně Unylých Divadelníků), založený roku 2000 a složený z absolventů Gymnázia na třídě Kapitána Jaroše, vyniká především inscenováním málo známých textům, které pečlivě vybírá režisérka souboru Kateřina Petrášková (např. Muriel, Vradičky, Nella Doowy Cries aneb Woody Allen by brečel).

S jedním z nich se mohli obdivovatelé souboru seznámit v brněnském Bezbariérovém divadle Barka. Malý krámek hrůz (Little Shop of Horrors), ověnčený několika cenami, byl původně napsán jako muzikál na libreto Howarda Ashmana v roce 1982 na základě námětu nízkorozpočtového hororu od Rogera Cormana. O čtyři roky později jej zfilmoval Frank Oz v USA.

Mushnikovu květinářství se nedaří a majitel přemýšlí o jeho prodeji. Pak jeho podřízený Seymour navštíví vietnamskou tržnici, kde zakoupí zvláštní květinu, která později svou popularitou květinářství vyvede z krachu. Rostlina nejdříve po běžném hnojení chřadne, než Seymour přijde na to, že jí dělá dobře lidská krev. Ovšem i ta květině brzy přestane stačit a zaměří se přímo na lidské oběti. Uprostřed této hrůzy se odehraje milostný příběh prodavačky Audrey a prodavače Seymoura. Audrey chodí s násilnickým dentistou Orinem a Seymoura je pro ni podle jejích vlastních slov škoda. Názor však změní po Orinově záhadném zmizení...

SUUD se pokusil o variaci na tento muzikál. Úspěchem byla korunována odvaha vystupovat přímo s živou kapelou Waklaf Revival na jevišti. Ta doprovází hru bigbítovou i romantickou hudbou, čímž děj obohacuje chytlavými písňovými melodiemi a tanečními vstupy sboru.

Jeviště rozdělili tvůrci na dvě poloviny, v jedné hraje kapela, ve druhé je umístěno Mushnikovo květinářství. Dekorace divadelníci vyrobili převážně z papíru. Vnímavému pozorovateli neuniklo, že část dekorací byla použita z opery Medium (Komorní opera JAMU), která měla v Barce premiéru na jaře. Nebyla ovšem na škodu, a do krámku vhodně zapadla. Scéně lze snad vytknout jen nepřiměřenou velikost papírového hydrantu. Za úvahu by možná stálo i doplnění papírových kytek několika živými. Na první pohled upoutá jednoznačně pozornost expresívní kostýmní loutka, do níž je oblečen Jaroslav Fibinger coby masožravá rostlina Andrey II. Autorkou účelně vyřešeného kostýmu, v jehož útrobách mohou zmizet sezřané oběti, je Marie Franců. Tvůrci by si měli dávat pozor na následný příliš viditelný odchod některých „sežraných“ postav z jeviště. Kostýmní loutka mnohdy zastiňuje kostýmy ostatních postav. Další detailní promyšlenost pozorujeme např. v reklamní igelitce Musnikova květinářství.

V herectví i pěveckých výkonech je znát amatérská úroveň souboru. Většina z účinkujících bohužel přehrává; Radek Korotvička (Mushnik), Michal Blaha (Seymour), Magda Nováková (Andrey) a Martin Koča (Manažer) by měli dát přednost heslu „méně je někdy více“ a ubrat na křičení, šišlání či fňukání, které je v mnoha místech zbytečné, ačkoli jím chtějí svou postavu charakterizovat. Některé vtipy zůstávají pak právě kvůli přehrávání bez odezvy a vznikají mrtvá místa. Magda Nováková je vybavena silným hlasem, který však neumí správně ovládat. Monolog Jitky Bláhové (Producentka) je příliš roztahaný. Občas jsou hlasy herců přehlušeny živou hudbou. Naopak Robert Vrba (Orin Scrivello) se vyřádil v roli bolesti milujícího dentisty, aniž by však hrál něco bezděčně. Jaroslav Fibinger (Audrey II. – masožravá rostlina) či Kateřina Petrášková (Novinářka) působí ve svých rolích přirozeně a přesvědčivě. Zachraňují tak černý humor, ironii a sarkasmus, jimiž je hra bohatě obdařena. Jaroslav Fibinger by mohl ubrat pozor na příliš zřetelném vyslovování písmena J ve slově „jsem“.

Je třeba vyzdvihnout odvahu divadelníků pustit se do muzikálu. Na české amatérské divadelní scéně převládá naprostou většinou činohra. Možná i tato odvaha je příčinou neustále plného hlediště a vyžádaných přídavků, což by SUUDu mohla mnohá brněnská divadla závidět.

Lenka Schubertová

CHCI ŽRÁT!!!1

Čtvrtek, 8. říjen 2009

Tak jsem se tento týden velmi spontánně rozhodla navštívit představení Malý krámek hrůz v podání brněnského amatérského divadelního spolku SUUD, kteréžto

se konalo na prknech divadla Barka. Trochu mě bohužel odrazovala cena, poněvač ta chtě nechtě odrážela výši vstupného nedotovaného veřejnými financemi

nebo jiným běžným zdrojem dotací (již mám za sebou první hodinu Ekonomiky kultury na toto téma, takže problematice velice rozumím). Nakonec jsem se ale

rozhodla jít a obohatit svůj život další kulturou a rozhodně nelituji!

Jednalo se o muzikál z 80. let vytvořený podle nějakého béčkového filmového hororu a jelikož jsem příznivce slaboduchých zápletek, bylo to přesně něco pro mě. V

podstatě příběh o lásce v prostředí zahradnického krámku, sadistickém dentistovi a o kytce, která mluví, zpívá rocknroll a krom toho taky tak trochu žere lidi.
Hudba byla taktéž velmi prostá, ve stylu rocknrollu 60. let, takže to k tomu příběhu naprosto pasovalo. Toto představení ale nikterak nestojí na hereckých a

hudebních kvalitách jednotlivých aktérů (i když samotná kytka je provedena fakt geniálně), nýbrž na přímočarém humoru, který se v rámci té "béčkovosti" nabízí, a

tento potenciál je využitý velmi dobře.
Když to shrnu, bavila jsem se vážně skvěle a fandim SUUDu v další muzikálové činnosti. Zuzana Válková

DIVADLO PŘEŽÍVÁ V RUKOU OCHOTNÍKŮ

10. března 15:38 – Brno

Staré rčení „divadlo žije“ může budit falešný dojem, že jeho naplnění se projevuje vyprodanými sály velkých divadel uvádějících stále dokola ty samé klasiky, jejichž nejvděčnějšími diváky jsou především rentiéři a zástupci nevyhraněné střední třídy, kterým nejde ani tak o umění jako o zábavu.

„Skutečný život“ divadla mi dýchl za krk po nedávné derniéře hry ochotnického divadelního spolku SUUD. Dva členové souboru vprostřed afterparty spontánně představili své vlastní etudy a celou společnost tak naprosto bezprecedentně pobavili. Divadlo in natura.

SUUD, tedy Soubor unikátně unylých divadelníků, existuje na ochotnické bázi de facto již od roku 2000, kdy vznikl jako herecký kroužek studentů Gymnázia třída Kapitána Jaroše. Od té doby zpracoval a (především na prknech brněnské Barky) představil již deset her a prošel řadou nejen personálních proměn, a to včetně změny jména z původního Divadelní souboj. Post režiséra, původně obsazený tehdejším učitelem Ivo Řondíkem, nyní zastává Kateřina Petrášková.

Ta užívá při výběru her ojedinělou metodu – volbu provádí na základě charakteru postav a jejich kompatibility s výrazem herců souboru. Poslední hra Vraždičky, dílo výrazné postavy dramatu a legendy světového komiksu Julese Feiffera, je jednou z nejnáročnějších látek, s níž byli herci doposud konfrontováni. Jedná se o hořkou sociálně kritickou tragikomedii ze 70. let psanou pod vlivem událostí války ve Vietnamu. Petrášková dodává, že hra je o pokrytectví U.S.A., paradoxu americké rétoriky, kontrastu proklamovaných hodnot a reality netečnosti, vlády peněz a násilí. S diváky to bylo složitější, někteří se vyjádřili přezíravě v tom smyslu, že dílo nepochopili. Z rozumnějších odpovědí Petr Jestřábek jako hlavní sdělení díla vnímá poučení, že štěstí člověka plyne pouze z přizpůsobení se většině. Smutné. Stejně jako fakt, přiznává Kateřina, že v zájmu zachování širší přízně diváků se snaží hry postavené na hlubokém sdělení střídat s hrami majícími za úkol především pobavit.

Dramatickou tvorbou nicméně výčet činností Katky Petráškové nekončí. Spolu se svým partnerem a zároveň nejvýraznější hereckou osobností SUUDu Robertem Vrbou tvoří autorsko-scénáristicko-režisérský tandem obzvláště plodné produkční filmové společnosti Founder Movies. Za dva roky existence stihli natočit již 8 nízkorozpočtových krátkometrážních filmů, další 4 (!) mají v současné době roztočené. Žánrově se jedná o široké spektrum čítající filmy romantické, akční, experimentální, expresionismus i horror. Právě s horrorem Nocturn Adorat vyhráli loňské kolo prestižní soutěže Brněnská šestnáctka. Krom toho jsou v několika kategoriích nominováni na cenu Zlatý Pomo, talentovaný Vrba se stává miláčkem české divadelní kritiky.

Nezbývá, než si přát, aby se takovíto lidé stali těmi vyvolenými, jimž souhra štěstí a vlivných kontaktů umožní se uměním živit. S jejich sympatiemi ke „druhé kultuře“ v Brně zastoupené například Divadlem v sedm a půl (a jeho nedávným neslavným koncem) to zcela určitě nebude cesta lehká.

Matěj X. Žito

POPRASK NA LAGUNĚ

13. 3. 2003

Divadelní souboj – tento soubor funguje dva a půl roku pod vedením gymnaziálního profesora fyziky a matematiky Ivo Řondíka. Premiéra jejich první hry Filosofské historie byla uvedena na jaře roku 2001 a po poměrně dobrém ohlasu následovaly další hry: Kupec benátský, Lochneska od autorské dvojice Smoljak-Svěrák a nyní uváděný Poprask na laguně, jenž je jejich čtvrtou, prozatím poslední, hrou.

Všichni členové souboru jsou, anebo byli studenty Gymnázia kpt. Jaroše v Brně, pohybují se ve věkové hranici 15 až 22 let a z původního kolektivu jich nyní zbyla asi polovina. Nemají stálou scénu. Účinkovali v prostorech “V“ STUDIA v Brně, ve sklepní scéně divadla Husa na provázku a nyní je můžeme vidět v divadle Barka.

Musím přiznat, že před zhlédnutím představení divadelního spolku, jehož členové se sami vtipně nazvají Divadelním soubojem, jsem poněkud podlehl vysoké míře jejich sebekritičnosti a čekal jsem skutečný divadelní boj. Je až paradoxní, jak rozlišné byly mé pocity na konci představení. Tato inscenace studentů Gymnázia kpt. Jaroše jako boj rozhodně nepůsobí, naopak – doslova překypuje energií a uvolněností herců, kteří své role ztvárňují s viditelným potěšením. Tuto skutečnost podle mého názoru způsobila velmi dobrá volba inscenace, která svojí dynamičností ideálně vyhovuje povaze hereckého projevu studentů. Jejich uvolněnost byla patrná především z časté improvizace, kterou skvěle oživovali klasický text.

Základním nedostatkem tohoto představení je však nepevná autorita režiséra, které si jsou protagonisté, tak jak mi sdělili, sami vědomi. Principál souboru Ivo Řondík ponechává studentům volnou ruku, čímž samozřejmě správně podněcuje jejich osobitou tvůrčí činnost, která je na představení zřetelně patrná, ovšem kvalitní představení může jen těžko vzniknout bez režiséra. Studenti sami přiznávají, že každý dělá všechno, představení je vždy až do konce nehotové, neucelené a jediné, co poté celou hru sjednotí, je hrozba krátícího se času před premiérou. Z těchto důvodů logicky vzniká jistá roztěkanost a neucelenost, která zbytečně kazí jinak poměrně zábavné představení bez výhrady splňující dva základní požadavky: pobavit publikum a také samotné účinkující. Ti, jak už jsem zmínil, hrají s velkou chutí a nasazením. Jejich herecký projev je úžasně živý a bezprostřední, obzvláště pak musím ocenit jistý herecký talent Jana Odstrčilíka v roli vyšetřujícího komisaře.

Lukáš Rymeš